Pohádka pro Samíka IV - O hvězdáři a modré jiskře
Protože je Štědrý den, tak samozřejmě pohádka o lásce a se šťastným koncem.
O HVĚZDÁŘI A MODRÉ JISKŘE.
Bylo jedno okresní městečko, bydleli v něm úplně obyčejní lidé, ráno jezdili do práce, děti chodily do školy, maminky je vychovávaly, občas se našel i fajn táta, co jim v tom pomáhal. No, jinde to tak neklapalo, ale nepíši o životě, píši pohádku. Prostě obyčejné město, plno lidí, psů, koček, holubů, co posedávají na věžích, bylo zde i kino, nemocnice, pošta a nádraží a za městem pár supermarketů. Ale jedním se tohle městečko lišilo od ostatních. Za řekou byl velký kopec. To samozřejmě není nic zvláštního, ale na tom kopci byla hvězdárna. A v té hvězdárně byl drak. Promiňte, nějak se mi to pomotalo, v té hvězdárně byl samozřejmě hvězdář. Dokonce to nebyl ani hvězdář pohádkového typu, s dlouhým bílým vousem připomínající moudrého kouzelníka, ale byl to dost mladý chlap, bez vousů a s brýlemi. Ty měl proto, že si přeci jenom koukáním po hvězdách zkazil oči. Bydlel tam úplně sám, přes noc koukal na hvězdy a ve dne dospával noc, občas uklidil, zajel nakoupit něco k jídlu (no, vařit moc neuměl, jen tak ohřát konzervu, namazat krajíc či si udělat polévku z pytlíku. Bylo mu to ale i jedno, jen kafe si vařil kvalitní, silný a dobrý. Jo, a hořký, sladký neměl rád. Že to bylo dost chudý živobytí, svědčí i to, že s ním žila jen jedna myš. Byla to myška velmi skromná, ostatní se již dávno odstěhovaly. S tím hvězdářem byli dost kamarádi, vždycky ji do kouta sypal drobečky, a když si vzpomněl, tak jí koupil i kousek sýra. Jako hvězdář ten hvězdář nebyl moc dobrý, nikdy neudělal žádný super objev, možná i proto ho umístili z Akademie sem, do zapadlé hvězdárny. A on si tu spokojeně každý den – tedy vlastně každou noc – pozoroval hvězdy. Měl totiž jedno veliké tajemství. Nebyl jen hvězdář, byl také básník a snílek. A tak, když pozoroval hvězdy, nesledoval jejich matematicky přesnou dráhu oběhu, složení světla a kmitočet vln (proto také nic vědeckého nikdy neobjevil, občas dělal ve svých záznamech i chyby), ale snil o tom, jak to asi vypadá na planetách, kroužících kolem dalekých hvězd. Že určitě je tam život, a jak tam vypadají lidé či tančící duhoví motýli či zpívající rostliny. Možná na tom měla vliv i knížka Malý princ, kterou kdysi dostal jako dítě od své babičky. A tak každou noc pozoroval hvězdy, snil a byl šťastný. Jen občas zesmutněl, když si uvědomil, že nikdy neuvidí své sny zblízka, že vesmír je obrovský a nekonečný a on ho nikdy nespatří než dalekohledem. Až jednou se stalo něco, co změnilo celý jeho život.
Byla obyčejná letní noc, hvězdář svým dalekohledem pozoroval nebeskou báň, na které vybuchoval ohňostroj Plejád. Byl to nádherný pohled vidět, jak meteory začínají zářit, když se rozhoří v zemském ovzduší. Ale najednou uviděl něco mimořádného. Nevěřil svým očím, sundal si brýle a promnul si unavené oči. A znovu se podíval do dalekohledu. Bylo to tam. Jeden z meteorů nebyl zlatý, ale zářivě modrý. A přibližoval se. Nádherná modrá jiskra. V dalekohledu to vypadalo jako zářivá modrá hvězda řítící se přímo na hvězdárnu. „Bože, co je to? Vždyť nás to zasáhne „ (zajímavé, i v tomhle okamžiku hvězdář nemyslel jen na sebe, ale i na kamarádku myšku). Prásk, ozvala se rána, zazářilo modré světlo a hvězdář spadl ze židle. A prásk znova, to jak se hvězdář praštil hlavou o hranu stolku, co stál za ním. Odkládal na něj své zápisky, hrnek s kafem a jiné drobnosti a teď se mu to nevyplatilo. A bylo ticho. Naštěstí jen chvilku. Za chvíli se hvězdář probral a auuuuu, hlava ho bolela a na zátylku měl bouli jako… no opravdu velikou. „Jauuu“, zaúpěl znova, když se jí rukou dotkl. A jauuuu, odpověděla mu ozvěna. „Aha, otřes mozku, mám sluchové halucinace,“ pomyslel si hvězdář na to druhé jauuuu. „Jauuuu“, ozvalo se znova, „jo, jak říkám, sluchové halucinace. Musím do nemocnice“, řekl si hvězdář tentokrát už nahlas. „Co je to nemocnice. A proč mne tak bolí ruka?„ uslyšel zvonečkový hlásek. A pak ji uviděl. „Sakra, to mám těžkej otřes, zrakové halucinace!„ pomyslel si, když uviděl na dlažbě sedět malou modrou zářící vílu. Že je to víla, napadlo ho hned při pohledu na bytůstku sedící na zemi. Asi vliv pohádek z dětství. „Nemůžeš mi pomoc, moc to bolí?“ plačtivě se zeptala víla. Hvězdář vytřeštil oči. „Ty jsi skutečná, nezdáš se mi?“ „Vidíš, ne, proč bych se Ti měla zdát? Přilétla jsem a nabourala do Tvý podlahy. Máš tu sakra tvrdý dlaždičky.“ To zasakrování hvězdáře zmátlo. V pohádkách jsou víly ušlechtilé a nesakrují. Co je to za bytost? Že by cizí kosmonaut, co přiletěl v modrém korábu a narazil do jeho hvězdárny. Ale vždyť tu nejsou žádné trosky, žádné stopy po výbuchu, začal vědecky přemýšlet. „Tak můžeš mi nějak pomoc? Moc to bolí!“ To už se hvězdář nerozmýšlel a vzal vílu za ruku (nějak si ji musel pojmenovat a tak jí začal říkat pro sebe „víla“, zdálo se mu to lepší než „neidentifikovatelná bytost, přiletivší z vesmíru po kolizní dráze, kontakt s povrchem zemským v 03:24:25 sec…..). Viděl, že má ošklivě odřenou ruku. „Počkej, to bude dobrý, „ zaběhl pro šátek, který namočil do studené vody a přinesl také obvaz. Chladil odřeninu studenou vodou a pak ji obvázal čistým fáčem. „Děkuji, už je to lepší“, šeptla „víla“ (no, budeme ji tak říkat v pohádce dál, ono se to k ní také hodí). „A kdo jsi a jak jsi se sem dostala a odkud jsi a……“, chrlil ze sebe hvězdář. „Zaraz, pěkně pomalu a po pořádku, musím si utřídit myšlenky. Jo, to jméno víla, jak jsi pro mne použil, to je krásnej obrázek, to se mi moc líbí“
Teď teprve hvězdáři došlo, že víla nepronesla jediné slůvko, že tu zvonečkovou řeč slyší ve vlastní hlavě. Telepatie!!!, blesklo mu v mysli. „Tak tohle slovo se mi nelíbí,“ uslyšel, „zkrátka povídáme si myšlenkami, vždyť jak bychom si mohli jinak rozumět a nelhat? Vy to děláte jinak? “, uslyšel hvězdář. A tak si začali v myšlenkách povídat a povídali o naší Zemi i o planetě, ze které pocházela víla - to jméno se jí moc líbilo. A povídali a povídali, až vyšlo slunce a oběma se začalo chtít moc spát. A tak hvězdář víle ustlal na svém kanapi, stulila se na polštáři trochu jako kotě, přikryl ji dekou a sám si zkroutil do starého křesla a tak usnuli. A když hladová myška vylezla na snídani a nic nenašla nasypaného, celá udivená koukala na spící dvojici. Ale protože to byla jen myška, tak jí modrá bytost nepřišla nijak divná a ani zvláštní a šla si sama hledat něco k snědku. Když se hvězdář večer probudil, první jeho pohled patřil víle, jestli se mu přece jen nezdála. Nezdála, byla tam a právě otevřela oči. A v modři těch očí se hvězdář utopil. Zamiloval se a srdce mu zpívalo tu nejkrásnější píseň. A víla slyšela zpěv jeho srdce, které stále zpívalo: Miluji Tě, miluji Tě a odpověděla jen tiše „Děkuji, u nás lásku neznáme, ale je to to nejkrásnější, co jsem v celém vesmíru potkala." A protože je to pohádka, tak vesmír sám porušil všechny fyzikální i jiné zákony a v okamžiku se víla i hvězdář proměnili v dvě zářivé jiskry – modrou a červenou, obletěli spolu hvězdárnu a zářící vyletěli do vesmíru, aby se spolu šťastně toulali jeho nekonečnem, po tisících planetách a hvězdách, jak bylo hvězdářovým snem. Ale teď neletěl sám, ale se svojí láskou. Možná, že zamilovaní, co se objímají v létě pod hvězdnou oblohou na tisících planetách vesmíru, spatří občas modrou a červenou jiskru, jak spolu letí oblohou vstříc vesmírným dálkám. Hvězdáře a jeho vílu.