Z Vůdcova deníku 0 - Kačák z opačné strany...
Z Vůdcova deníku 0 - Kačák z opačné strany….
Kačák z opačné strany….
Je nedělní ráno, písíčko bručí, tradiční hrnek kafe voní, s Trhačem jsem již absolvoval ranní kolečko mezi paneláky, a protože za chvíli musím do práce, což mne ale opravdu netěší, tak si vylepšuji náladu vzpomínkami na včerejší den. Většina popisů nějakého vandru je vždy z pohledu účastníka, a tak mě v jakémsi literárním poblouznění napadá myšlenka o popis dne z pozice opačné - z postu vůdce skupiny (snad vyvolaná vzpomínkou na Blančinu omluvu z včerejší akce, jejíž email začínal slovy „Můj vůdče,….. „. Pravda, má kvalifikace cvičitele vysokohorské turistiky mě samozřejmě opravňuje vodit klienty v pohorkách po horách i jinde, pohledné účastnice bezpečně svádět (myslím samozřejmě z hor do údolí), zkrátka vodit lidi (občas i za nos) či vyvádět Míru z míry narušováním časového harmonogramu výletu. Ano, nutno si skromně přiznat, že má pozice vůdce je oprávněná. Ale zanechme přemítání o mých kvalitách (značných v mnoha oblastech- člověk se musí přeci umět prodat) a raději se vraťme k původní myšlence.
Takže je sobotní ráno, písíčko bručí, tradiční hrnek kafe voní, s Trhačem jsem již absolvoval ranní kolečko mezi paneláky, a protože za chvíli musím utíkat na metro na Zličín, rychle házím do batohu svých pět rohlíků, tři Tatranky (jo, to by mohlo stačit, vždyť po cestě jsou občerstvovny), deštník, aby bylo hezky, knížku, brýle, abych se orientoval na mapě (ta mi jinak splývá do podoby impresionistického plátna) a taktéž dotyčnou mapu (ne, že bych ji potřeboval, co by vůdce používám především orientační instinkt (hospoda je tamtím směrem), terénní paměť (vždyť jsem tady před patnácti lety přeci byl… či tady to vypadá jako v Jeseníkách (sice jsme v Krkonoších, ale hory jsou v podstatě stejné - nahoru na horu a pak zase dolů), takže za půl hodiny bude hospoda… ale mapa budí pocit jistoty v účastnících, že jejich vůdce vždy ví, kde je (a to je podle mne úloha vůdce - vnuknout pocit jistoty a bezpečí svým klientům i po pětihodinovém bloudění neprůchodným pralesem, udržet pohodu radostného optimismu v budování zítřků - sakra, to jsem v politice, takže zpět). Z komory vyndávám ošumělé pohorky (sakra, holky, co jsme toho už prožili, ale asi vás budu muset vyměnit za nový model) a padám na metro. Vůdcovským okem hodím pohled na oblohu, jo, bude hezky a už přijíždí metro. Ve vagoně sedí Eva P., na další stanici přistupuje rozesmátá Iva (bez písmenka, Ivu máme v partě jen jednu, ale Evami je přeevíno, takže potřebují rozlišovací iniciály) a už je Zličín. Největší fronta jasně označuje autobusovou zastávku, ze které máme odjet (naštěstí většina čekajících důchodců odjede před námi jiným busem). Postupně docházejí další účastnice, protože se však zatím žádná nechlubí svými pekárenskými výrobky (zklamání), odskakuji si ještě koupit včerejší fornetty, abych něco skousnul. Když jsem se vrátil, mužstvo (tedy vlastně ženstvo) se již zkompletovalo. S potěšením vidím, že účast je stoprocentní a poměr 1:10 mi vyvolává výraz „harém“. Vypadá to na opravdu bezva den. Ubývající důchodci nás přibližují ke vstupu do autobusu a konečně nastupujeme. Sice některé účastnice komplikují nástup dotazy: „ Kam to máme přiložit, pane řidiči ?“ (tím míní Opencard ke čtečce) či „Máte nazpátek na tisícovku?“, což působí v řidiči jisté napětí, ale nakonec se dostávám ke vchodu i já. Vynervovaný řidič nechápe mojí jednoduchou otázku „Kolik vám dlužím?“ a tupě se mne ptá „A kam chcete jet?“No jako ostatní přede mnou přece!“ vysvětluji situaci a tak zavrčí „Čtrnáct!“ (asi má blbej den, neruda). Konečně jsem v autobusu, část účastnic urvala volná místa mezi důchodci, zbytek mne obklopuje v příjemném šumu konverzace. Autobus dohání časový skluz způsobený naším nástupem, občas i zastavuje a vypouští pár cestujících a já si užívám pohody, protože jedeme až na konečnou a tak nemusím hlídat výstup a znervózňovat okolí dotazy: „ Nevíte, kterou stanicí jsme už projeli? Možná, že příští budeme vystupovat…“ Pohoda, dobrej den. Ubývající důchodci umožňují obsazování volný míst zbývajícímu ženstvu a já nakonec končím vedle Lucky, sdílející místo s jakýmsi stařečkem. Naši konverzaci dědeček nečekaně přerušuje dotazem: “Nevíte, prosím Vás, kdy bude Červený Újezd?“ Podívám se na displej nad řidičem a zrovna svítí nápis Příští zastávka - Červený Újezd. Spokojený z vykonaného dobrého skutku na tuto skutečnost poukazuji a dědeček šťastně s dalšími stařenkami vystupuje. Sedám si vedle Lucky, ještě nás čekají dle rozpisu čtyři stanice a tak se rozhlížím po krajině i po mém harému, za okénkem se však náhle mihne cedule Unhošť a vepředu se objeví povědomá silueta unhošťského kostela . Zděšeně koukám na display, na kterém svítí nápis - Příští zastávka Svárov, ale řidič nekompromisně zastavuje a vyhání zbytek cestujících s hláškou: Konečná Unhošť“. Věnuji tichou vzpomínku na nebohého stařečka, který vystoupil úplně někde jinde, než chtěl a možná dodnes bloudíc po neznámém místě proklíná lživý display i můj dobrý skutek (pravda, při myšlenkové rekonstrukci jsem si odvodil, že se stejně zeptal, už když bylo pozdě, protože Újezd přejel o dvě stanice, takže situace byla již neřešitelná). Ale zpět do Unhoště. Na náměstí jsem přivítal své ženstvo a oznámil jim náš prvý cíl - hřbitov (dle pochodující důchodkyně s kytkou aster jsem určil směr) a překvapeným ženám jsem vysvětlil, že jediný údaj o sousoší „Právo na vzdělání“, který jsem našel, že sochy byly přemístěny na hřbitov (sice se mi samotnému tato myšlenka zdála podivnou, ale internet je internet a tam se přeci najde všechno). Vtrhli jsme na hřbitov a začali mezi hroby hledat dané dílo. Ale nenašli. Průzkumem mezi pečujícími stařenkami jsme zjistili, že žádná nic neví. Ale jedna přišla s myšlenkou, ať se zkusíme hrobníka, že ten ví všechno a už vstal a bydlí hned naproti. Tak jsem šel zazvonit na hrobníka. Opravdu již vstal a byla to ta správná osoba. Mezi rumovým oparem mi vysvětli, že na hřbitově kromě padlých andělů žádné sochy nejsou, ale že v Unhošti jsou sochy tři (původně čtyři, ale ty lumpové po válce Masaryka rozebrali a dali ho do muzea. Jo, pak ho roztavili v Poldovce. Ale ten podstavec, ten přestěhovali k hotelu a pak na něj dali destičku jako vzpomínku na padlé. A kostela je sv.Václav, ale ten je v restauraci. Bude hotovej až na svátek. Tedy sv. Václava. Restaurovaný, ne pod vlivem konzumace v restauraci. Vedle je sv. J. Nepomucký, ten stál dřív na náměstí, ale přestěhovali ho, protože tam dali prezidenta. Tedy Masaryka, co ho pak ty lumpové sundali. No, a teď je tam ta socha před školou „Každý má právo na vzdělání“. Tak to tam najdete! S plnou hlavou představ o přesunujících se sochách jsem se hrobníkem rozloučil a zavelel ženstvu k odchodu, že už vím kudy. Cestou jsme absolvovali sv. Jana (s trefnou poznámkou z řad ženstva - to je Jan Nepomucký, toho poznám podle pěti hvězdiček), Sv. Václava (v restauraci-obklopeného lešením a bez korouhve) a došli na náměstí. Tam stála hledaná socha, jež mne tematicky zaujala vzhledem k začátku školního roku- bylo to fakt dílo (autor J. Klimeš) – typický socialistický realismus. Možná, že i sádrový trpaslík by se v okolních záhonech vyjímal lépe. Uměleckou hrůzu jsem se snažil zjemnit alespoň hrobníkovými informacemi o sošném putování. Mezi tím se část ženstva ztratila a zbytek se vrátil směr cukrárna. Sedl jsem si na obrubník a čas, než se všechny najdou, jsem trávil pozorováním příslušnic bezpečnostních složek. Unhošť má pěkné složky. Nakonec se všichni našli, ztracená Eva L. a Dáša se objevily s vřesem a havranem. Eva L chtěla zopakovat informace k sousoší, na což jsem odpověděl, že později (výše uvedeným textem toto plním). Poté jsme se vydali mnou naznačeným směrem. Dotěrné otázky, že tu není modrá značka, jsem zodpověděl ukázáním mapy (viz úvod) a mávnutím, že tam bude značka. Naštěstí byla a tak jsme pokračovali po plánované trase, aniž bych ztratil důvěru okolí. Okraj města byl ozdoben architektonickým skvostem pípšouvilek, bohužel zatím neobydlených, a tak intimní rodinné scény za prosklenými stěnami vil nám nebyly dopřány. Brzy jsme dorazili do přírody a Eva Z. prohlásila, tady jsem již šla , za chvíli budou sádky. Podle mapy i dle reálu skutečně byly. Chrtice postupně zrychlovaly tempo a tak se ženstvo rozpadlo na pochodující hloučky. Jakožto správný vůdce jsem zůstal v zadku. Tedy na konci skupiny. Nakonec se přece vždycky sejdeme. A sešli – postávající předek se spokojeně opaloval na sluníčku u rozcestníku a pohledem na hodinky naznačoval, že by se hodila hospoda. A tu musím přiznat, se vloudila chybka. Využil jsem projíždějícího cyklistu a optal se, kdeže nejbližší hospoda. „To musíte támdle,“ mávl opačným směrem, než jsme měli jít, „je to kousek.“ Spokojené ženstvo rozhodlo, že jít kousek kvůli hospodě stojí za to. A tak jsme vyrazili. Trasu nám narušil podzimní motiv keře brslenu, krásně obsypaný plody. „Tenhle dřišťál si bude určitě chtít Iva vyfotit,“ pronesl jsem, uváděje v botanický omyl své okolí. Důvěra v moji autoritu však neklesla, protože jsem správný název raději zamlčel (no, teď už víte, že šlo o brslen). Iva opravdu chtěla, ale protože samotné plody se jí nelíbily, se slovy“ Potřebuje to oživit“ začala vplétat Evu L. mezi větve a tvarovat její končetiny i obličej do kýžené umělecké podoby. Škoda, že to nikdo nedokumentoval, bylo to na Pulitzerovu cenu. Když byla Eva zdokumentována a vypletena z větví, pro prohlédnutí vzniklého díla prohlásila, že by to chtělo retuš, nejlépe celé osoby. A pak jsme šli dále, brzy se však některým členkám začalo zdát, že „kousek“ je poněkud dlouhý. Naštěstí stoupání cesty přerušilo stížnosti a my dorazili do perspektivní osady (přeci někam všichni musí chodit na pivo, ne?), cesta se dělila a tak jsem vyrušil postávající stařenku dotazem: “Kudy do hospody?“ (společenské fráze typu dobrý den, milá stařenko…. pro zestručnění dále vynechávám a popisuji jen akční výcuc). „Doleva, pak kousek přes fotbalové hřiště, v houští najdete začínající se rozpadávající asfaltku…….chrlila ze sebe babča informace, ze které jsem stačil zachycovat v paměti tak třicet procent (naštěstí kolemstojící zachytili další kousky monologu a tak jsme vyrazili). Po padesáti metrech jsme narazili na důchodce, jehož tělesná schránka jasně naznačovala lásku k pivnímu moku. Pro jistotu jsem se ho zeptal, zda jdeme správně do hospody. „Kdepak, to musíte zpátky a pak doleva a přes dva můstky….“Tak jsme teda šli, Zpátky, postávající babča se mezitím naklonovala na dvě a divila se, že jdeme zpátky. Stručně jsem odpověděl, že nám děda poradil lepší cestu, ale ona kontroval, že je tam soukromá louka, přes kterou nesmíme a tak než dojdeme ke mlýnu, kde je hospoda… Tam přeci žádná hospoda není, začala oponovat druhá babča. Je…“ Raději jsem nechal hádající se důchodkyně a přesunul se na doporučenou trasu. Jeden můstek, druhý můstek, pohoda však končí, neboť cesta stoupá borovou monokulturou a občerstvovna nikde. Roztrpčené ženstvo nakonec vyhlašuje návrat a posiluje se z vlastních zásob. Náš návrat kolem informátorek je velmi tichý, naštěstí tam již nikdo není. Soudce Lynč by mohl vzplanout. S touto myšlenkou jsem se poptával, zdali někdo nemá sirky, bohužel nikdo neměl. Zatím jsem si alespoň pomocí mapy, dříve sdělených informací vytyčil imaginární možnost místa restaurace, ale to již většina skupiny prchala v dál ke kýžené hospodě, kterou jsem původně plánoval. Se smrsklým zbytkem (Iva, Eva Z. a Radana) jsme šli za chrticemi. Má skupina se postupně ještě zmenšovala, když se začaly projevovat následky předchozí konzumace a zbylé členky s výkřiky „Já vás dojdu“ odbíhaly do křoví. Nakonec jsem zůstal s Radanou osamocen, ale „krása“ okolní schnoucí přírody i prašná cesta byla vyvažována příjemným rozhovorem, který mne přiváděl k myšlenkám, že někdy 1+1 je lepší než 1+10. Pohodově jsme šlapali po červené do okamžiku, kdy Radana konstatovala situaci: „Holky vepředu ale valijó, neztratí se? Neboj, jsou tam samé zkušené, mají můj výcvik, sejdeme se v nejbližší hospodě, uvidíš.“ ubezpečil jsem ji. A právě v tom okamžiku se bohužel objevil halekající zbytek. Trochu mne znervóznila Eva S., která se blížila s rozzářeným úsměvem a výkřiky: „Jdete blbě, musíme na opačnou stranu, vždyť se vracíte do Unhoště. Říkal nám to jeden cyklista!“ V mé duši zavládl zmatek, protože kolem opravdu žádná červená nebyla v dohledu. Že by můj orientační instinkt přehlušen jinými pudy zklamal? Nakonec jsem podlehl přesvědčovací metodě Evy s Ivou podporovanou smutným Radaniným pohledem vyvolaným představou zpáteční cesty a tak jsme šli zpátky. Pečlivě jsem v okolí hledal červenou, ale nikde žádná nebyla. Jsem to ale pako, nadával jsem si v duchu, poslouchaje šťastné výlevy Evy, že konečně také někdo jiný zabloudil…. Konečně jsme došli na rozcestí a Eva mávla rukou do houští, kterým vedla zarostlá pěšina. Musíme támhle, povídal to ten cyklista. Nechápavě jsem zíral, co tím myslí. „Tam je Loděnice a támdle Unhošť, mávala na cestu, po které jsme se vrátili. Konečně jsem se začal orientovat. Holky si zkrátily cestu zkratkou přes louku a to je tak zmátlo, že vpravo začaly považovat za vlevo a vepředu za vzadu a tak když se zeptaly cyklisty, kudy kam, tak, ač je poslal úplně nesmyslným opačným směrem, věřily mu. A hrdě utíkaly za námi oznámit nám náš omyl. Když jsem jim to vysvětlil, vůbec mi nechtěly věřit, ale moji argumentaci podporovala rudá šipka ukazující směrem, odkud jsme se vrátili. Můj orientační instinkt tedy nezklamal, jsem jednička a profivůdce. A tak jsme šli zase zpátky, potřetí absolvovaná trasa již nebyla příliš zajímavá, i pověstná Evina dobrá nálada pohasla pod sebekritickými slovy. Většina již sice byla v nedohlednu, ale já, jistý svými vůdcovskými kvalitami, jsem věděl, že se v nejbližší hospodě sejdeme. A sešli. Chrtice již konzumovaly pláty uzeného s křenem, střední část skupiny čekala na donesení objednaného a popíjela pivko a tak jsme zasedli ke stolu, objednali si taktéž uzené (jídelní lístek měl jedinou nabídku uzené třikrát jinak) a krátili si očekávání na krmi popíjením piva a rozhovorem na Evin účet v otázce orientace (a to jsem se zapomněl zmínit, že v části našeho putování Eva opět začala tvrdit, že to tady zná a kdy už konečně uvidíme Faraona. Pak přidala i kadibudku s telefonem a opodál stojící tank. To vše prý uvidíme. Nic jsme neviděli, protože jsme naštěstí odbočili ze silnice na lesní pěšinu. Prý jsme měli jít po silnici a tam bychom to viděli. Díkybohu jsme nešli a tak jsme se sešli. V hospůdce ostatními. S pivem a uzeným. Kdo by v této situaci stál o tank a faraóna? Uzené Evu přesvědčilo, že je lepší než nějaké vzdálené divy. A závěr pro život: Nevěřte cyklistům!
Zbylá část akce již byla vcelku nudná - chrtice opět včele, naštěstí na dohled, takže když zabloudily, briskně jsem je svedl. Pomocí telefonu. Na správnou cestu, aby si to někdo nevykládal jinak. Na ní jsem čekal. Společně s kopřivami. V tašce. Co jí tam zapomněla babka důchodkyně. Asi zapomnětlivá. Kraj je nějak přebabkován. Ještě, že je sucho a nerostou. Babky. Jako hříbky. A pak již jen sklárna a občerstvovna. A Loděnice a zastávka autobusu. Příjezd linky naplánován na 17,57. V 17.56 se blíží prázdný autobus.“ Ten není náš“, znalecky konstatuje Eva L., častá účastnice dopravy na trase Pha-Beroun. Má pravdu, na otočené ceduli má napsáno Vlašim –Praha. Mne však zaujal firemní nápis Přeprava smluvní a tak když bus zastavil a vystoupila ukrytá babča (zase babča !!!! ), pokládám řidiči zásadní otázku: „Nevzal by jste nás za dvacku na Zličín? Řidič se naprosto liší od svého kolegy z rána. „Proč ne.,“ stručně odpoví a nenutí nás nic přikládat. Jen do hrnečku vhazujeme po zlaté minci a každý zabíráme dvojsedačku. Na Zličín se řítíme bez jakýchkoliv zastávek (až na jedno vyložení další skryté babči – už zase !!!!!) a spokojeně vystupujeme. Fakt, jsem dobrej. Dobrej den . Mé dámy, bylo to s vámi fajn.
P.S. Pro Lucku (a i ostatní, protože jsem jim to také zapomněl říct)- Loděnice je významná z toho důvodu, že na zdejších stráních na podloží železa a vápence, díky lásce a umu českých vinařů, byla vyšlechtěna jedna z nejkrásnějších vinných odrůd – takzvaný karlštejnský mopr známější pod názvem moravský muškát. Můj zamilovaný.
P.S.S. Iva je nesmírně hbitá, už jsou fotky na webu.
Dopsáno v Praze – už někde jinde než ráno, dne 20. září v hodině za pět minut třinácté. Sakra, ten čas ale letí.
Jarda