Z Vůdcova deníku VII - Vzpomínky na rumunské hory
Mé milé čtenářky,
jelikož dostávám netrpělivé emaily, kdy zas bude něco ke čteni, a jedna neznámá ctitelka mne požádala, zda bych ji nenapsal něco o horách, tak jsem splnil příjemné s užitečným. Dotyčné jsem napsal jednu níže uvedenou vzpomínku a současně ji využil (té vzpomínky, ne ctitelky) i pro vás. Jaké to bylo toulat se za mého mládí.
Z Vůdcova deníku VII – Vzpomínky na rumunské hory
Jeli jsme do Rumunska, vzal jsem s sebou dva "chovance" - kluky z brontosauří party, se kterou jsem pracoval, a protože to mi bylo málo, tak jsem dal inzerát do Mladého Světa s nabídkou dané toulky po horách. Přišel za mnou jeden student z Kladna, že by jeli s kamarádem. Takže nás bylo pět - já, Láďa, Vašek a Kladeňáci - Duffy a Marok. Duffy byl zajímavý typ, dělal kulturistiku (opravdu kus chlapa) a sbíral motýly (kvůli nim jel do Rumunska), Marok byl opálený, černý, šátek na hlavě a nervní. Odjeli jsme vlakem do Brašova a zamířili na nejbližší pohoří (takový větší Petřín), které ční nad Brašovem - Postavarul. Na tržišti jsme potkali ještě Duffyho kamarády -kluka s holkou, kytarou a houslemi - kus kapely. Tak se dali také k nám. A bylo nás sedm statečných. Začátek jsem kopíroval trasu, kterou jsem šel na jaře po pás ve sněhu (ale to je jiná historie). Byl to opravdu výlet, vylezli jsme k první cabaně, fotky a dále do divočiny. Terén začal mít stále větší sklon, nakonec drsný sestup. Já v rámci dokumentace si zavěsil foťák (P-Six) na krosnu a úplně jsem na to zapomněl. A tak jsem se jednou prudce předklonil, fotoaparát byl katapultován a už se rychle řítil po svahu, až se zasekl pod kládu. Bylo mi jasné, že jsem s focením skončil. Ale jaké bylo mé překvapení, tentokrát se to soudruhům z NDR (na rozdíl od slavných umělohmotných lžiček) povedlo. Ruční kovářská práce. Foťák byl v pohodě, jen praskl optický hranol a trochu to cinkalo střepy. Ale fotil. Raději jsme ale dole v údolí u vody zabivakovali.
Další den bylo klasicky krásně, mířili jsme na Bucegi a vylezli na L´Om - či jak se ten nejvyšší kopec jmenoval, na vrcholu jsme zabivakovali a jelikož nebyla voda, koupili jsme si alespoň u chyžárky na noc pivo, abychom neumřeli žízní. Potěšilo mne, že jsem ho dostal o polovinu levněji než endéráčtí turisté, protože jsem snažil lámat rumunštinu a byl jsem proto "náš člověk". Noc byla nádherná, absolutních 360 stupňů nebeské báně plné hvězd, kterou protínaly meteory. Ráno chyžárka uvařila čaj a kamarád vyndal housle a začal hrát, skvělý zážitek - a vydělal si od lidí ubytovaných v chatě i na ten čaj. Pak jsme se s těmi dvěma rozloučili a naše parta vyrazila dál přes kopce do Branu, kde jsme chtěli doplnit zásoby chleba. Když jsme se ve vesnici poptávali, nebyl. Že zítra přivezou z města (byla zde dokonce cosi jako sámoška - rybičky, kyselá zelenina, marmeláda z fíků a sušenky z ovsa. Ráno bylo tradičně krásné - vyslal jsem kluky pro chleba a já sušil a hlídal spacáky. Sluníčko začínalo pěkně hřát, pohoda. Až jsem si všiml, že k nedalekým zříceninám připochodoval oddíl stejně oděných chlápků s krumpáči a jiným nářadím a bourají to zdivo. A kolem nich se motají chlápci v uniformě a se samopaly. Sákriš! Asi bude problém. A byl. Za chvíli přišel jeden se sapíkem a co prý tu dělám. Tak jsem po pravdě odpověděl, že suším spacáky (pro reálný dojem - on mluvil rumunsky, já česky s rumunskými výrazy.... takže to znělo asi takhle: "Dobrý den. Dobrý den. Ty kdo? Já Čech. Je problém? ............... (nepochopitelná věta, asi: tady nemáte co dělat, vězeňské pracoviště, vstup zakázán....) No, já suším spacáky ....ukazuji. Aha, tak odejdi. To nejde, mám tu pět batohů, to neunesu. Aha!! Chlapi šli pro chleba, za hodinu přijdou, tak pak vypadneme. Dobře! Můj šéf se zlobí, ale tak za hodinu. " Příslušník odchází. Přichází Láďa. Chleba zatím není, kluci čekají ve frontě. Tak jsem ho poslal zpátky, aby je přivedl, že musíme vypadnout. Čas běží a nic se neděje. A situace se opakuje, přichází tentokrát podle více frček velitel. Dialog je podobný... „Ty, kdo? Já Čech. Problém, suším spacáky. Není chleba, chlapi čekají ve frontě. Ale přijdou...... Tak za hodinu. Ok? (umí asi anglicky) . OK,“ potřeseme si rukama. Začínám být nervosní, v Čaučeskově státě by tohle nemuselo být dobrý. Za hodinu přichází Láďa s parťákem, že chleba není, vyhořela pekárna v Brašově a kladeňáci mezi tím šli na hrad. Posílám jednoho na hrad, aby se vrátili, že by mohl být průser. Balíme spacáky, jsou suché a tak ukazujeme dobrou vůli. Hodilo se, přichází policista. Dialog podobný - "kdo ty? Problém...ukazuji na pět krosen ...chlapy šli na hrad, ale přijdou. Doopravdy vypadneme.“ Pohled na 5 zabalených krosen příslušníka uspokojuje, pokývá hlavou...tak do hodiny.". Konečně kluci přicházejí, bereme batohy a odcházíme. Je poledne a tak jdeme znovu do vsi něco koupit k jídlu. Chleba není a tak nakupujeme ze zbylé nabídky... já kupuji všechny tři druhy sušenek. Jsou stejné, víceúčelové. V nouzi je možno použít jako pancéřování bojových vozidel, jak jsou tvrdé. Zato dlouho vydrží (chuťově nejlepší kombinace bylo rozmočení v pomerančovém šumáku - šuměnky za 20 haléřů - na kaši. Jo, žaludek horáka musí získat kalorie z čehokoliv. A tak pokračujeme dál k dalším kopcům. Spíme na jakési loučce. Další den chci dojít do jedné vesnice, abychom pak překonali vápencový hřeben Piatru Cralului - špičková slavná hřebenovka - vpravo propast, vlevo také nic. Abych se nezapomněl zmínit, neexistovaly žádné turistické mapy typu našich, značení měli Rumuni občas, používali ale kromě různých barev i tvary ...červené kolečko, žlutý křížek, modrý trojúhelník.... Jdeme směrem, kde má být vesnice po jakési polňačce. Konečně potkáváme domorodce a tak se ptám:" kde.. název vesnice? Kudy cesta?. Domorodec chápe a mává směrem do největšího kopce. "To si děláš srandu? - ptám se rumunsky (tedy opakuji otázku), občan je však neoblomný a místo k nějakému sedlu nás posílá do největšího krpálu. No, je místní, vyzná se. A peklo začíná. Žádná cesta, maliní, kopřivy, svah. Zoufalství a žízeň. Stále vzhůru. Konečně jsme nahoře na hoře. Nacházím jakousi cestičku a tak jdeme po ní předpokládaným směrem. Na jednom starém stromě je i červená značka. Jediná za celou dobu. Pak se objevuje skála a z ní skvělý výhled. Před námi na obzoru hřeben Paitru Cralului a pod námi vesnice. Ke které vede pohodová cesta přes nedaleké sedlo. Dochází mi příčina naší nedokonalé komunikace....já se ptal na cestu do vesnice, domorodec znalý světa při pohledu na naše krosny (každý zahraniční turista s krosnou chce do hor) nás poslal na stejnojmennou horu (jsou divní, proč tam lezou, ale když chtějí, tak jim poradím ...) Sestupujeme po strmých pastvinách, kde i krávy musí mít při pastvě závratě, procházíme vesnici a nacházíme pumpu. Konečně voda. Pijeme z ní bez ohledu, že není označená jako pitná. Stejně z ní pije celá vesnice. Napojeni pokračujeme dál, blíží se večer, sestupujeme k potoku u silnice a bivakujeme. Stmívá se. Shazujeme veškeré oblečení a tak pět naháčů piští v ledovém potoku, paráda. Najednou kolem projíždí autobus plný ženských a svítí na nás. Ženské jedou asi z práce. No, mají hezké pípšou. Budou si mít večer co vyprávět. Zalézáme do spacáků a pohodu ruší jen chlap, co nás přišel zkontrolovat a tvrdí, že je hlídač. Nevím sice čeho, ale nevadí nám. A my jemu asi také ne, jde dál. Takže zítra vzhůru na Pitru Cralului. Ráno bylo jako vymalované. Slibovalo vedro. A vedro bylo. Piatra Cralului je nádherný vápencový hřeben, vpravo propast, vlevo nic, sestoupit se dá jen na několika místech. A samozřejmě žádná voda. Takže jsme začali stoupat, občas lehounké lezení, když místo řetězů zůstala jen oka. A konečně na hřebeni, nádhera, výhledy. A vedro. A tak dál. Vedro trvá, přelézáme skály a voda dochází. Odpoledne jsme již totálně dehydrovaní. A tak se nakonec rozhoduji pro nouzový sestup. Dost adrenalinová zábava, sestupujeme jakýmsi žlebem, občas přelézání skalních schodů. A nevíme, jak to dopadne. Děsím se, že na konci bude třicetimetrová stěna kolmo dolů a mi budeme muset nahoru. Byla. Ale šla obejít a tak už se plahočíme po pastvinách , až najdeme ovčí napáječku. Fantastické blaho. Pijeme, pijeme. A vyndáváme spacáky, vaření, dál už ani kousek.
Druhý den ráno jen lenošíme, opalujeme se na sluníčku, Marok chytá motýly pro Dufiho, idylka anglické rodinky. Po obědě vyrážíme směr další pohoří a náš cíl - nádraží v Brašově. Přelézáme pastviny a nakonec se dostáváme znovu do podhůří Bucegi. Zabivakujeme na jednom hřebínku a při večeři se přátelíme s jakýmsi potulným psiskem, které na rozdíl od svých spolubratří vypadá naprosto mírumilovně (rumunští psi jsou jen dvou odrůd - bílý velký ovčák, příbuzný Belly ze slavného filmu Bella a Sebastián - na rozdíl od filmové dost krvelačný, a druhý - kříženec medvěda a vlka - od pohledu zabiják se zlým kukučem - v tomto případě pohled neklame - rumunští pastevečtí psi jsou proslavení tím, že rádi napadají turisty. Asi mají dojem, že jsou to medvědi a chtějí jim ukrást ovce. Tohle byl takový oříšek, že jsem se s ním podělil i o ovesné sušenky, byl na vrcholu blaha a nakonec s námi zůstal a přespal v našem táboře. Další ráno bylo již tradičně slunné. Začnuli jsem provádět ranní hygienu, když ouha. Kolem našeho tábořiště proběhlo stádo ovcí a za ním smečka příslušných medvědodavů. Jelikož jsme byli na hřebínku, tak nás nevnímali. Byli jsme jak pěna, tiší, nenápadní. Jenže ten náš blbec voříšek se rozhodl bránit tábor proti deseti vlkodavům a začal štěkat. Smečka to okamžitě zmerčila a zbystřila pozornost. A již se s řevem (to nebyl štěkot) řítí do svahu na nás. Náš hrdina bleskem stáhl ocas a prchal. A bestie již mezi námi. Nejvyšší porost, na který by mohl člověk vylézt, byla půlmetrová kosodřevina. Nic moc. S Láďou jsme se rozhodli, že vytvoříme nenápadnou dvojici uschlých stromů a tiše budeme šeptat ..."jsme jedné krve. Ty i já...", jak radí Kipling. Případné značkování soušek hrdinně přežijeme. Náš kulturista Duffy zaujal bojové postavení. Být přítomny dámy, jistě by při pohledu na něj omdlévaly, zlámal by jim srdce. Obnažený hrudník, napjaté bicepsy, hrdina připravený k poslednímu boji. Jen zubní kartáček, který svíral odhodlaně v ruce, nebyl tou ideální zbraní. Smečka začala spokojeně prozkoumávat náš tábor. Ale když se dva psi začali tahat o Marokův spacák, tak to nevydržel. Tedy Marok. Vztekle se shýbl pro kámen u nohou a hodil ho po nich. A stal se zázrak. Všichni psi bleskem zareagovali..... a utekli. Byl to nádherný pohled na Duffiho, který rval ze země balvany a pomstychtivě je metal za prchající smečkou přes celé údolí. A tak jsme dospěli k objevu, že rumunští psi se nesmírně bojí kamenů. Stačí se shýbnout a jakákoliv smečka obezřetně prchá. Teprve později jsme viděli pastevce, kteří pomocí kamenů řídí své psy. Dost je to asi bolí a tak dávají pozor. Ale v příručkách pro turisty doporučují jen dlouhý klacek, aby se pes měl do čeho zakousnou. Jenže když jde po vás víc psů, tak tolik klacků a ani rukou nemáte. Tak jsme se stali geniálními objeviteli a praxe nám ukázala, že to platí po celém Rumunsku. Zbytek expedice již byl bez dramatických zážitků, až na několikahodinové čekání v Brašově na nádraží na nákup místenek. Nikde nevěděli, u kterého okénka se místenky začnou prodávat. Jelikož nás bylo pět, tak jsme každý obsadil jednu frontu. Pravděpodobnost nebyla špatná, bylo osm okének. Občas proběhla šeptanda, že támhle u toho okénka se budou místenky prodávat.... a fronty se přesouvaly. A pak se otevřelo to kýžené, správné...byl jsem hned druhý v pořadí. Ale paní přede mnou (také Češka), měla jakési komunikační problémy. Čech Čechu bratrem (sestrou), tak jsem ji vypomohl. Výsledek předčil očekávání všech přítomných. Žádné místenky nebyly, vyprodali všechna místa již v Bukurešti. Tak jsme se po příjezdu vlaku naložili do chodbičky vagónu a snažili se opřeni o krosny přežít až domů.
PS Pečlivému čtenáři nebudou při kontrole sedět geografické názvy a polohy pohoří - připište to nedostatkům mé paměti, je to již dávno.
Jarda