Z Vůdcova deníku X - Lužické ferráty.
Mé milé čtenářky,
jak jste se jistě dočetly, tak po plodné diskuzi ve vinárně a požití něco „málo“ džbánků vína jsme s otcem zakladatelem Mírou vytvořili vysokohorskou sekci. A tady je report z první akce.
Z Vůdcova deníku X - Lužické ferráty.
Ráno jsem tradičně nahodil bágl na záda a vyrazil na metro. Tentokrát byl sraz až na Černém Mostě u mekáče. Cestu jsem trávil čtením a za tři čtvrtě hodiny jsem byl na konečné.
Protože je mi tato oblast zcela neznámá, vybral jsem si jednu mladou slečnu - tedy na dotaz, samozřejmě. „Kdeže je tady mekáč, slečno,“ jsem rozvinul dialog po pozdravu. Tázaná si mne prohlídla a když si uvědomila můj věk, batoh a oblečení, došlo jí, že se jí nesnažím obtěžovat a případně coby vilný stařík zavléci do křoví a tak mi vše vysvětlila. Již zcela orientován jsem zamířil správným směrem a za chvíli jsem viděl sedící Štěpu. Využil jsem situace a dal si kafe, mufína se slaninou a vejcem. Moje třetí životní zkušenost s mekáčem byla tentokrát pozitivní a já spokojeně popíjel kafčo. Za chvíli přijela Dana. Kafčo dala také, aby neusnula za volantem. A konečně se dovalil i Petr. Naložili jsme auto bágly i svými osobami a protože Petr již na Jeptišce byl, jmenoval jsem ho navigátorem a spokojeně se uvelebil na sedačce vzadu s myšlenkou na drobné zdřímnutí. Neuvědomil jsem si, že posádka je tvořena i ženským osazenstvem, a tak místo dřímání bylo povídání. Ale sluníčko nám tvrdě vylepšovalo náladu a cesta rychle ubíhala nejen díky svižnému tempu Daniny jízdy. V poledne jsme byli již na parkovišti kousek od německé čáry, dali drobnou svačinu a zabalili báglíky. A hurá do Němec na Jeptišku. Bylo to kousek, za pár minut jsme překročili hranice a stáli u paty pískovcové Jeptišky. Po přečtení česko-německého textu jsem vzali na vědomí, že zaplatíme balík, když budeme lézt za mokra. Sluníčko však svítilo a tak jsme se převlékli do lezeckého a zařadili do fronty - tedy byli tam jen Češi. Před námi byl jakýsi mladý tatínek s ocelovou vojenskou přilbou na hlavě, který si k pasu uvázal svoji pětiletou dcerku. A jal se šplhat. Nechápal jsem, jak by mohlo to malé děcko tátu udržet, když bude padat. Pak začal dcerku popohánět za sebou.. Malá slečna měla vzhledem ke své výšce značné problémy, protože často nedosáhla na chyty. A tak začala brečet, že se bojí a že je to vysoko. Táta ji povzbuzoval neefektivním slovním projevem a když si zasekla karabinu a nemohla ji vyndat, tak mi už povolily nervy. Tedy jednak mne nebavilo čekat deset minut než ulezou kousek a jednak mi jí bylo líto. Raději jsem vylezl za ní, pomohl jí a tu a tam vytvářel z ruky živé stupy. Holčička se zklidnila a perfektně lezla dál. No, pak další problém, tak jsem se vmísil a na část cesty se stal doprovodem. Lákána slibem, že jí táta koupí zmrzlinu, pohodově postupovala dál. Její vztah ke mně se stal velmi přátelským, nakonec odmítala jít s tátou, dokud strejda za ní nedoleze. Inu, jsem fakt dobrej pedagog. Ale zanechme otce a dcerku a věnujme se naší skupině. Vzhledem k nutným přestávkám z výše uvedených důvodů jsme často relaxovali, svačili na sluníčku a tu a tam i kus ulezli. Zkrátka veget. Nakonec jsme se dostali pod vrcholovou skálu, za kterou nás čekal převis - jediné céčkové místo, zbytek byl choďák. Spokojeně jsme skupinově (samí Češi) čekali , až otec-dcera prolezou. Najednou se ozval hlas cizinců (vlastně domorodců) a k nám se vydrápala dvojka postarších lezců, za ní další a šup - hned před nás. Má neznalost sprostých slov mne bohužel omezila jen na koktavou informaci, že tu všichni čekáme, ať se zařadí. no, bylo jim to putna a začali se rvát do cesty. Pak je doběhla třetí manželská dvojice. Dost mě tímhle na…….., a tak jsem začali česky komentovat jejich průstup. Byl to humor, bojovali na choďáku. Když konečně zmizeli za skálou, rychle jsem to proběhl a byl u převisu. Sedl jsem si a začalo divadlo. Absolutně na to neměli (ti Němci) a nejen ženy. První převis prolezl „vůdce“ - bělovlasý chlap cinkající několika expreskami (nevím, k čemu je měl). Pak jeho manželka - zespoda ji kolega tlačil, zvedal, až byla v převisu a hrdinně se drala výš - nějak byla ale zapomětlivá a neodcvakla se lana a musel jsem její nadšení zchladit výkřikem : "Achtung, Karabinen!“ To pochopila rychle a zastavila se, jinak v dalším kroku by se sama shodila dolů. Druhý chlap popolezl a odcvakl jí. Poté tam dorvali i druhou ženskou. A nastoupil další Němec - ten již za bohatého „obdivu“ mnoha čekajících Čechů. Nastoupil, chytil se a sestoupil (no spíš spadl). Další pokus - dostal se o jednu kramli výš, ale nějak nemohl najít žádný stup (no, ony tam ani nebyly, člověk to musel dřít rukama). Po zoufalém podupávání po skále dostal geniální myšlenku - zapříčil si nohu na oku pod ocelové lano. A začal postupovat výš. Jenže ouha. Zapříčená noha nějak nechtěla ven, rval ji, jak to šlo. Nakonec měl kliku, vyrval. Potom už to překonal. A konečně došlo k vrcholnému číslu - nastoupila třetí dvojice. Manžel pomáhal své polovičce, jak to šlo, ona poučena bojovala, až se jí podařilo strčit nohu na oko jako jejímu předchozímu kolegovi. Jenže ouha, síla v rukou ji nestačila, aby se přitáhla. A tak tam visela a visela… Až manžel pochopil, že to bez jeho pomoci nepůjde a tak nastoupil také, vyvěsil se do kramlí a … nic. Došlu mu, že třetí ruku nemá a jednou se neudrží. Co s tím? Dostal geniální nápad, že když ruce a nohy musí využít k držení, je přeci bytost inteligentní, použije proto hlavu. Tedy ne k myšlení, ale reálně. Povystoupil a hlavou začal ženu tlačit do zadních partií. Byl tvrdohlavý a nakonec ji vytlačil výše. Pak již bylo po zábavě, žena zmizela nad převisem, zarudlý Němec použil tradiční trik - oko-šprajc -lano (asi je to zvykem) a zmizel také. Nastoupil jsem já, jo, bylo to „céčko“, opravdu se to tahalo rukama (ale německý trik jsem nepoužil !!!), Když jsem prolezl, spokojeně jsem si sedl na sluníčko. Pak šly holky, Péťa jim pomáhal pod záminkou přizdvižení pomocí osahávání zadních partií. Holky kupodivu nic nenamítali, holt je to mladej kluk. Ale asi ho to dost vyčerpalo, protože když nastoupil do převisu, tak mu nějak došly síly a neprolezl. Začal dole relaxovat a druhý pokus. Ten už vyšel. Zápis do vcholovky, šoupání zadkem v rozporovém komínku a sestup dolů. Pohoda. Dole byla dvojka tátodcera, táta mi poděkoval, že nějak tu přípravu nedomyslel. Když zbytek dolezl, šli jsme na vyhlídku u hospody. Po zírání do kraje jsme se rozhodli vyhodnotit lezení a při tom dát pivko. Hodnocení bylo plodné, jen paní hostinská byla asi feministka a jakožto jediného zástupce drsného mužského vzevření (vousy) mě začala oblažovat vtípky. Byla řečná a vizuálně čarodejnice od rány. Jsa džentlmen, jsem si vyměnil Daninu kolu za své velké pivo, a ani se příliš nemračil. No, vzhledem k mým jistým jazykovým bariérám jsem ani nemohl rozvinout dialog. Po občerstvení jsme sestoupili ze skal do Jonsdorfu a přes hřebínek se skalním městem zamířili na parkoviště. A pak již odjezd do chatové osady v Heřmanicích. Tam již jen bloudění kolem hřbitova, chatová osada uzavřena, telefon a informace, že je tam ještě jedna. Chvíli jen hledání odbočky, třikrát otáčení a konečně na místě. Paní správcová nás přivítal slovy, že se špatně dohodla s mužem a naše chaty prodala, protože tu nějaká parta slaví osmnáctiny, ale že nám dá jiné a slevu. Chaty jsme dostali, slevu také, odložili bagáž a šli do hospody na večeři. Číšník byl sice nevrlý, ale bramborák s chili směsí dobrý, i červené víno nebylo špatné. Takže konec dobrý stejně jako celý den. Slavící společnost nás nerušila, sprcha v pánské části byla stejná jak na Slovensku - také tekla jen studená. U holek prý ne. No jo, asi vliv těch feministek, aby chlapi ztvrdli. Zalezli jsme pod duchnu a za chvíli spokojeně spali.
Ráno druhý den jsem tradičně nenahodil bágl, ale šel vařit snídani. Péťa spal jak kámen, já si uvařil polívku, kafe, čaj, všechno snědl a začal se nudit. Protože jsem nějak psychicky vyměkl a dal odjezd až na devátou, u holek taky spokojeně chrněly. Vzal jsem si vestu a šel se projít vsí, abych nějak zabil čas. Zašel jsem na hřbitov, nikdo tam však nebyl, ani mezi chátrajícími pomníčky žádný zombík. Pak jsem ještě našel kostel, velkou lípu a tím pamětihodnosti končily. Ale jedno překvapení mne čekalo, objevil jsem zajímavý objekt obehnaný palisádou a strážními budkami, s nápisem vstup povolen jen členům VB, ministerstva obrany a ještě pár paragrafů. Asi kvůli bojové raketě, která stála na dvorku na nosiči. Vypadala docela funkčně. Tím skončila má vesnická exkurze a šel jsem zpátky do kempu. Všichni už byli vzhůru, balili a za chvíli jsme vyrazili směr Luckendorf. Po krátkém hledání jsme našli správné parkoviště i místní mapu. Dle informace jsme určili místo, kde stojíme (to nejvydřenější) a začali hledat cestu. Jenže mapa neseděla s ukazateli. Teprve, když jsem dle místních rozcestníků provedl zpětnou rekognoskaci, kde bychom asi měli na mapě být, určili jsme jakousi šmouhu za bod, kde stojíme. Pak již to bylo jednoduché, rychle po značce do skalního města a výhled na Alpener Grat. Ze shora část, kterou bylo vidět, vypadala vzdušně, ale lezitelně. Jakousi strmě klesající cestičkou vedle hřebene jsme sestupovali dolů. Cesta to byla zkratkovitá, a proto klouzající a zabahněná. Konečně jsme došli k úpatí, kde ferrata začínala. Opravdu odpovídala popisu, kdo do ní nastoupí, tak jí prý proleze - tedy spíš neproleze, protože kramle byly od sebe nesmírně daleko (zvláště pro menší postavy typu já a Štěpa) a skála celá vlhká a porostlá slizkými řasami a lišejníky. Stupy žádné. A dál to vypadalo ještě méně lezitelně. Pomalu jsme se začali oblékat do sedáků, svačit a duševně se připravovat. Pak zespoda přišli dva mladí borci - horolezci. Samo, že Češi.. Vzhledem k výšce postav a osvalení jsme je džentlmensky pustili napřed, abychom je nezdržovali. No, jejich tempo nebylo také příliš rychlé, nadávali na klouzající skálu jak špačci. Potom jsem nastoupil coby vůdce skupiny. A nadával také, poučen příkladem zdatnějších. Klouzalo to jako p…… Urval jsem to rukama a šel dál za klukama. Postupovali jsme pomalu a v tichu. Nadávat jsem přestal, protože mi docházel dech, byl jsem rád, že visím a přitahuji se. Nějak tu cestu stavěli opravdu pro dlouhány, ze stupu jsem nikdy nedosáhl a tak to rval jen rukama. Kam se na to hrabal včerejší převis. A pro zpestření situace začínala narůstat hloubka pod námi. Bylo mi jasné, když jsem sledovala pokusy nastupujícího zbytku mé skupiny, že na to nemají sílu v rukou. Tak jsem je varoval a po otestování nástupu to pochopili. Pak přišlo klíčové místo, nade mnou se ozývalo jen nadávání a nic se nedělo. Stál jsem na kramli a začínal nervoznět, co tam bude za průšvih. Když se konečně ozvalo „Volno“, začal jsem lézt a pak jsem pochopil, proč kolega tak nadával. Visel jsem na laně za pravou ruku, stál na pravé noze a zoufale se snažil dohmátnout levou nohou na šikmý stup, který tam byl jediný. Bohužel mi chyběl značný kus. Záviděl jsem Saxaně (Dívka na koštěti) její schopnost prodlužovat končetiny. Prostě to nešlo. Nakonec jsem se spolehl na lezečky a tření pískovce. Opustil jsem pravý stup a levou nohou se opřel do šikminy, pravou na tření do stěny a rychle se rval nahoru, doufaje, že mi neklouznou nohy. Když jsem se dotáhl a dostal nohy na další stup, byl jsem rád, že si mohu sednout. Dál strměla už jen další kolmá stěna, ale ta už byla choďák. Odložil jsem batoh, protože mi pohory v něm přišly neskutečně těžké, a dal si tatranku. Posilněn, odlehčen, jsem si to už prošel v pohodě, trochu vzdušné, ale žádný problém, zápis do vrcholovky a za chvíli u zábradlí vyhlídky, kde čekal zbytek party. Aby si také procvičili, doporučil jsem jim vylézt si tu druhou půlky cesty. Tak do ní nastoupili a já spokojeně svačil a díval se, jak si užívají (no, někdy i nervně prožívají). Když dolezli, tak prohlásili, že půjdeme ještě znova na Jeptišku. Bylo krásně. sešli jsme na parking a hurá do Čech a zase do Němec. Před čárou jsme dali tlačenku a pivo a za chvíli opět u paty Jeptišky. Ferátu jsme už znali, rychle jsem se oblíkl a makal bez zastávky (a většino bez jištění) nahoru. U převisu jsem počkal na ostatní, nakonec i Štěpa chtěla dál, i když měla dost utahané ruce. Když prý ji přivážu na lano. Cvaknul jsem se, prolezl převis (a našel lepší variantu na nohy vpravo), udělal štand a hodil špagát Štěpě - prolezla čistě, šlo ve skutečnosti jen o psychiku. Měla z toho radost. Za chvíli jsme byli zpátky v Česku, já měl hlad a proto jsem šlapal s Péťou napřed, v hospodě jsem získal poslední polévku, zbytek si dal zmrzliny a hurá domů. Na Holešovicích rozchod s tím, že za rok všichni jedou znova.
Jarda