Z Vůdcova deníku XIV - Smolnej kopec
Mé milé čtenářky,
nějak jsem vás v poslední době zanedbával. Myslím samozřejmě pouze literárně
neb svojí osobní péčí na akcích se snažím věnovat krásné polovině lidstva neustále. Ale nejen poezií je živ člověk a proto další literární výplod je spíše charakteru prozaického.
Z Vůdcova deníku XIV - SMOLNEJ KOPEC
Abych vás dlouho nenapínal - jedná se o nejvyšší horu Nízkých Taur - Hoch Golling 2863 metrů vysoký. Vcelku snadná túra, nic náročného kromě převýšení. Poprvé jsem na něj zamířil v roce 2010. hlava plná myšlenek na drsný výstup, spaní pod širákem…. situaci kapku zkomplikovalo počasí, celý týden špatné, sníh - a tak to všichni chlapi vzdali. A moje parťačka do stanu ochořela. Zbyl jen kamarád s manželkou, ale Ti chtěli zásadně spát v chatě. Lákali mne sice na společné večery s popíjením vína na jejich účet, ale ani tato nabídka mne nezlomila od představy spaní venku pod hvězdami. Tak jsem to odložil o rok později. V roce 2011 mi do toho vletěly finanční záležitosti a proto jsme si s Petrem slíbili, že příští rok pojedeme za každou cenu. Na jaře jsem připravil itinerář, rozeslal nabídku a nakonec se nás
daly dohromady dvě auta s osmi lidmi. Já, Tomáš, Lada a Jitka v jednom autě a manželata Ženíškovi a bráchové Petra a Pavel - to byla skupina z mých „chovanců“ z dávné doby mého pedagogického působení. Celou akci jsme vzali jako pohodovku a tak jsem zarezervoval ubytování na Golling hutte.
Úvod je již hotový a já si dám teď pár jahod s bílým vínem, abych získal energii pro další psaní. Romantické čtenářky jsou možná poněkud zmateny poživačnou kulinární pauzou, ale za prvé - mám dovolenou a proto si užívám a za druhé - užívám si proto, abych měl inspiraci. Mýty o hladovějících básnících pocházejí z dob literárního dávnověku, kdy se psalo kvůli výdělku za účelem přežití, moderní autor dnes využívá všech výdobytků současné civilizace, obzvláště když popisuje drsné zážitky z cest, boj hrdiny s přesilou nepřátel apod. Dovedete si představit, že líčím své zážitky a je mi zima, kručí mi v žaludku hlady, žízní se mi lepí jazyk na patro… stačí, když si to člověk občas zažije při vandrování, ale ne při literární tvorbě. To bych netvořil, ale koukal ulovit nějakého toho mamuta a teprve potom bych psal. Jen člověk s plným břichem je schopen i vznešených myšlenek. Třeba malovat mamuta na stěnu jeskyně….. hladovej předek by se tím určitě nezabýval. Tak konec filosofování a návrat k tématu tohoto dílka.
Ráno bylo totálně hororové. Čtyři hodiny je opravdu nelidský čas pro vstávání. Proklel jsem sám sebe, že jsem si to takhle vymyslel (člověk i přes letité zkušenosti občas udělá chybičku). Kafe, balit, mazat sendviče, venčení psa, sprcha…. nějak jsem to nezvládal a čas letěl pekelným tempem. Přiznám, nezvládl jsem a tak jsem v metru poslal esemesku, že se o 10 minut opozdím. Naštěstí ani Tomáš - náš řidič, nezvládl a přijel pozdě. Jedině holky byly jedničky, ty to stíhaly. A to ještě stihly i úpravu zevnějšku, takže byly krásné, voňavé….. zkrátka jsou jiný živočišný druh než my, chlapi.. Naházeli jsme bágly do auta a frčíme k rakouským hranicím na Dvořišti, kde máme sraz u benzínky s druhým autem. Cestou ještě čerpáme benzín, pitivo, bagety…. Na benzínce již čeká druhé auto. Trochu pokecu, zblajznutí dalších pochutin a frčíme do údolí Untetall v Schladmingských Alpách, kde si domlouváme sraz na parkovišti. Holky vzadu pospávají, my s tomem klábosíme. Čas plyne a už jsme ve Schladmingu a hurá do údolí. Je stále krásné počasí. A teď se dostávám k tomu klíčovému bodu. V dramatických stupních bychom mohli říct stupeň krize. Je stále krásně, slunečno. A to je špatně. Má být ošklivo. Všechny předpovědi hlásili na celý týden deštivo, zataženo…jen jedna jediná, kterou našel Petr, tvrdila, že v pátek ještě pošmourno, v sobotu už parádně a v neděli super počasí. Tak jsme si ji vybrali jako tu jedinou správnou, jejíž autoři se umí trefit. Že neprší - inu , každý se občas zmýlí. Jinak o deštivu minulých dnů svědčily povodňové hladiny potoka, stržené břehy…. A už jsme na našem cílovém parkovišti, někde jsme předjeli druhé auto. Přebalujeme batohy, převlíkáme se. Sluníčko pere, Nás čeká jen dvouhodinový výstup na chatu. Za půl hoďky dojíždí auto s mlaďochy, my zatím baštíme oběd a protože je fůru času, jdeme do hospůdky na předvýstupové soustředění u pivka. Popíjíme Schladmingerbier - nic moc, řidké, ale chlatené a a čekáme, až vyrazí i zbytek party. A pak již nedělní poobědová rodinná vycházka. Sluníčko pere, kytky voněj, ptáci řvou, Milky přežvykujou a cesta pomaličku stoupá. Před námi nad vodopádem chata. Potokem strženou cestu k ní opravují dva Nepálci s krumpáči a jeden Rakušan s bagříkem. Inu, každý národ má svoji technologickou úroveň. S těmi Nepálci nebalamutím, uvidíte za chvíli. Kolem vodopádu docházíme k cílové Golling hutte. Z chaty vybíhá opálený sympatický (a jak holky prohlásily mladý a hezký) chatař a volá: „Hellou, Jaruslav.“ To mne vzalo, že by nejen Messner, ale i já byl známý po celých Alpách? Bohužel, realita byla lehce jiná. Jak jsem již napsal, zarezervoval jsem pro nás ubytování, protože tato chata bývá podle všech informací totálně přecpaná. No, nebyla. Spali jsme tam jen my a večer přišel jeden Němec. Takže poznatelnost mé osoby byla vcelku jasná. No jistě, „Jaruslav“ mohl být i Tomáš, ale přeci alespoň věkovitost mé osoby mne řadí na post vůdce. Takže jsem coby vůdce objednal pitivo - dav si dával pivo, já a Tomáš oblíbené vínko (samozřejmě, pro mne Grunner Veltliner). A byla pohoda. Chatař nám „vnutil“ ubytování, dal nám luxusní pokoj s vyhlídkou na vodopád, byla tam dvě šestilůžková letiště, takže na každém jsme se uvelebili čtyři, luxus. Příchozího Němce ubytoval o patro výše, aby nás nerušil J. Popíjeli jsme, vařili večeři, studovali jídelní lístek. A tu jsem zase u zmiňovaných Nepálců. Na stěnách visely fotky - oni coby účastníci akcí v Himálájích, na jídelním lístku nabídka kromě tradičních rakouských jídel i nepálská originální kuchyně (oni totiž zde i vařili), prodejní výstavka různých tašek , čepic, náramků - vše originální ruční výroba. Jana na Petrovi testovala různé kulichy s tím, že mu sluší. No, ženský vkus je někdy podivný. Mne zaujalo potvrzení o originalitě, že jde skutečně o nepálské výrobky, protože na jedné čepici byla visačka Made in China - for Nepal. Navečer v televizi běžel hokej ???, omladina, chatař a Nepálci sledovali, já šel spát. Začalo i mžít, konečně se vyplňovala Petrova prognóza o pošmournu. Vodopád venku pěkně hučel, takže přehlušoval i nejen moje chrápání.
Den druhý.
Ráno jsem se tradičně vzbudil v šest - a bílo. Všude venku, nebylo na krok vidět. Mlha či oblaka. Tak jsem zase zalezl do spacáku a vstal až za hodinu. Počasí se skutečně zatím změnilo. Lilo. Tak jsme čekali, až přestane. Péťova prognóza v tahu. A lilo. Chvíli přestalo. A zase lilo. Konečně to začalo vypadat nadějněji - bylo už ale jedenáct hodin. zabalili jsme a vyrazili, že zajdeme aspoň do sedla. Krajina parádní, ale horská. Tedy zima. Nad námi všude mlha, nic nebylo vidět. Stoupáme a stoupáme, výhledy do vzdálenost dvou metrů. konečně jsme v sedle Gollingscharte 2326 m.n.m. Mlha, zima, není nic vidět. dáváme svačinu. Snažím se fotit. Tedy, snažil jsem se, ale odešly mi asi zimou i náhradní baterie. Takže jsem dost bez nálady. Nikomu se nahoru nechce, není nic vidět. tak dáváme sváču a razíme dolů. jen nezničitelná Jitka nakonec ukecá Petra, aby to kousek nahoru zkusil. Takže vyráží směr po hřebeni do mlhy. Není nic vidět, fotit nemohu, mne to neláká a tak sestupuji dolů. V amfiteátru potkáváme oprsklé sviště, vůbec se nebojí. Ale foťák nechce zaznamenat snímky - pořád jen …nic. Nojo, život není vždycky růžovej. Nějakou fotku udělám, baterky se asi ohřály, ale šeřím energii. Zítra mne láká vysutý most, to by mohlo být atraktivní foto. Přicházíme k chatě, hostů výrazně přibývá. Hory stále v mracích, ale tady dole už je hezky. Tak si vyběhneme na protější hřebínek, abychom měli nějaké výhledy. Trávíme podvečer na verandě u různých moků a čekáme, kdy dorazí Péťa s Jitkou. blíží se osma a konečně jsou tady. Vrchol zdolali, ale nic neviděli. Pořád všude mlha. Nahoru šli těžší cestou, dost lezení,i když nic těžkého , ale podle jejich popisu nikde nepotkali žádná ocelová lana, která mají cestu zabezpečovat. Dolů šli normálou, pohodovka.
Den třetí.
Jak jinak, když jedeme domů, krásný a slunečný. Já, Lada a Tomáš jsme si naplánovali soutěsku Riesach, ostatní mají jiné cíle. A v poledne se sejdeme na parkovišti a frčíme domů.
K parkovišti jdeme pohodovým tempem, drbeme a kocháme se krajinou a přežvykujícími Milkami. Když dojdeme na parkoviště, je již dost zaplněné a přijíždí i autobus plný důchodců - tedy rakouských. Všichni míří do soutěsky. Na rozdíl od jiných se zde nevybírá vstupné. A tomu se divím, protože je to opravdu fantasticky zabezpečená a i lehce adrenalinová túra. Důchodci mezitím odpadli, protože cesta je dost do kopce a musí se ufunět. Ale opravdu to stojí za to. Vodopády umožňují i ranním nevstávalíkům probrání studenou sprchou, promrzlost ducha zahřeje adrenalin při přechodu po vysutém mostě. Nádherná příroda, krásné sluníčko…. a na konec cesty „humorná“ cedule - Pozor, bejci. Naštěstí otcové Milek spokojeně přežvykovali a nás si nevšímali. Flákneme se na skálu nad jezerem Riesach See, spokojeně svačíme a loučíme se s tímhle krásným koutem Alp.
Jarda