Z Vůdcova deníku XXIX - Olgert II
Z Vůdcova deníku XXIX - Olgert II
Olgert a Ledová koruna II.
Od okamžiku, kdy Olgert dokončil svoji pomstu, uplynulo mnoho let, z chlapce se stal muž, který prožil četná dobrodružství ohrožující jeho život. Boj s příšerami a černou magií, s nepřátelskými bojovníky či zrádnými mágy byl častý osud Olgerta, který se světem protloukal jako námezdný žoldnéř, nepolapitelný zloděj okrádající krále, pirát v jižních mořích potápějící koráby zlodějských kupců z Korinthu či dobrodruh pátrající po pokladech. Ač mu štěstí bylo často příznivě nakloněno, nikdy si nedokázal získané zlato udržet a rychle ho prohýřil v opulentních pitkách mezi hospodskými rváči a děvkami. A právě ráno našeho příběhu bylo ránem bolestivé hlavy a prázdné kapsy. Skončila válka v Byrthenii a Olgert bojující v této válce obdržel žold a společně s ostatními obyvateli Byrthenie oslavoval vítězství džbány kořalky v krčmách ve Zlodějské čtvrti. To ráno se probíral s třeštící hlavou, podřimuje rozvalen na desce stolu polité páchnoucí kořalkou, vyvětralým pivem a s válejícími se zbytky večerního jídla. Krčma sama patřila mezi ty, kam by poctivý měšťan nikdy nevkročil, aniž by riskoval život. Krb, ve kterém se nad doutnajícími uhlíky připalovala ohlodaná kostra podezřelého původu, špínou a pavučinami polepená rybí mázdra v okně, propouštějící jen minimálně světla, podlaha pokrytá kobercem z hnoje, zvratků a loužemi podezřelých tekutin, mezi kterými se povalovali chrápající pobudově a hospodské ženštiny, několik viklajících se stolů a stoličky s různými počty nohou, což byl následek četných rvaček - to vše dotvářelo odpudivý obraz.
„Zatracená byrthesiánská kořalka,“ mručel Olgert do šera krčmy, snaže se pootevřít opuchlá víčka a zaostřit pohled, těkající opilecky po místnosti. „V hlavě mi snad pochoduje oddíl romulánské pěchoty,“ zhodnotil tep krve v třeštící hlavě. „Kolik džbánů jsem to vlastně vypil, kolik hlav soupeřů jsem rozbil“, vzpomínal Olgert, zamyšleně si prohlížeje odřené klouby pěstí, modřiny a drobné rány pokrývající jeho tělo. „Musela to být zatraceně vydařená oslava“, nakonec zkonstatoval a již zcela probrán zavolal:“Něco k jídlu, hostinský. A džbánek piva, abych si spravil chuť....“ Marně však čekal na kroky hospodského. Ten hlasitě chrápal u krbu, svíraje v ruce rozbitý džbán, kterým snad uklidňoval některého rváče, či si z něho přihýbal až do němoty. Olgert se znovu rozhlédl po hospodě - všude jen chrápající či sténající postavy povalující se v lepším případě po stolech, v horším mezi špínou pod stoly. Ale v koutě u jednoho stolu seděla jakási postava zachumlaná do černé kutny. „Hej, ty... Přines pivo!“ „Nejsem hospodský a myslím, že ani nemáš, čím bys zaplatil ten nejmenší džbánek.“ „To je vlastně pravda“, zavrčel Olgert a smutně zavzpomínal
na naditý váček plný zlatých mincí, který si vyzvedl před několika dny v kasárnách. „Vidím, že bych ti mohl pomoci ke zlepšení tvé svízelné situace!,“ pronesl zachumlaný cizinec. „Jak to myslíš?, pronesl Olgert, marně se snažící spatřit cizincovu tvář krytou kapucí. „Pojď se mnou do nějaké lepší krčmy a tam spolu u džbánku piva a dobré pečínky probereme moji nabídku,“ pozval cizinec Olgerta. „No když je to tak, dobré pivo a jídlo nikdy neodmítnu. Tady nedaleko je hospoda, kde pečínka nikdy neštěkala ani nemňoukala a pivo mají vždycky dobře vychlazené“, nechal se pozvat Olgert a vyšel za záhadným cizincem, zvědavý, co se bude skrývat za cizincovou nabídkou.
V hospodě cizinec objednal džbán piva a pečeni, počkal, až se Olgert napije piva a sní misku masa dušeného v kořeněné omáčce a začal: „Měl bych pro tebe dobrý obchod. Slyšel jsem, že jsi byl jeden z nejstatečnějších důstojníků v byrthanské armádě a jako bojovníka tě nikdo nepředčil „ „Málo co mi nažene strach a z dobrého boje nikdy neuteču,“souhlasil Olgert. „A proto bych si tě rád najal. Zde je jako závdavek sto zlatých dirhemů,“ položil neznámý před Olgerta naditý váček, „ až splníš své poslání, dostaneš ještě čtyři sta.“ „Za takový žold bych ďáblovi usekl ocas a přinesl ti ho jako plácačku na mouchy.“ „Takovou zbytečnost nepotřebuji, ale tvůj úkol nebude věru snadný. Zde v horách se nachází stará pevnost, která patřila mocnému čaroději. Ten svoji sílu čerpal z magické koruny, s pomocí které dokázal proměnit své nepřátele jediným pohledem v ledové sochy. Proto se jí říkalo „ledová koruna“. A po jeho smrti prý byla pohřbena s ním. A tu korunu chci.“
„Proč si ji nenajdeš sám?“ „To není možné, hrobka čaroděje je dodnes chráněna smrtícími kouzly, která usmrtí každého znalce magie, jak se o tom již přesvědčili mágové, hledající tento kouzelný předmět. Jen prostý bojovník, neznalý magie, může vkročit do kouzelníkovy krypty. Zde však mohou číhat neznámé příšery či nastražené pasti, a proto potřebuji člověka ochotného riskovat, zkušeného v boji, ale i ve vyhledávání skrytých pastí. A ty jsi kdysi byl jedním z nejlepších zlodějů, jak vzpomínají boháči z Perthie.“ „Nějak toho moc víš!“, odsekl Olgert, „ale za pět set dirhemů jsem tvým mužem.“ „ Dobrá, přijď zítra ráno za rozbřesku k Vodní bráně, já tě tam budu očekávat s koňmi a zásobami na cestu,“ukončil rozhovor cizinec
Ráno za úsvitu vyrazily dvě postavy od Vodní brány - jedna shrbená
a zahalená do černé kutny, druhá dle siluety mohutný válečník zabalený
do cestovního pláště, snažící se s potížemi udržet v sedle a nespadnout do prachu cesty. Vždyť za sto dirhemů bylo nepřeberné množství piva, a kdo by na prahu nebezpečného dobrodružství myslel na budoucnost.
II.
Po několikadenním putování Olegert se svým společníkem dorazili k předhůří a počali stoupat dlouhým údolím k horskému sedlu. Ani zářivé sluneční paprsky odrážející se v kapkách rosy, ani omamná vůně pryskyřice, roněné pokřivenými borovicemi v poledním žáru, ani něžná červeň rozlévající se na obzoru při západu slunce - nic nemohlo zahnat špatnou Olgertovu náladu. Celou cestu se marně snažil pohlédnout cizincovi do tváře, ale snad náhodou či úmyslem - tvář neznámého byla vždy skryta černou kutnou. „Ještě se budeme dlouho otloukat na koňských hřbetech?“, vybil si Olgert vzteklým tónem špatnou náladu.
„Jen počkej, se zítřejším západem slunce dorazíme k cíli,“ odpověděl klidně cizinec. A skutečně, se zapadajícím sluncem vystoupili do sedla, ze kterého se před nimi rozvinul pohled na ohromující zříceninu na protějším horském úbočí. Rozpadající se gigantické hradby zdobené reliéfy odporných gryfů, pavouků s démonickými hlavami a monster plných tlam číhajících na svoji oběť, černé věže obtáčené kamennými hady tvořenými lidskými lebkami, to vše křičelo: Odstup, zde sídlí smrt.
„Tam, uprostřed pevnosti, se nachází čarodějova krypta,“otočil se k Olgertovi cizinec, „zítra se do ní pokusíš proniknout. Teď s přicházející nocí by to bylo příliš nebezpečné. Kdo ví, jaké nebezpečí se v ruinách ukrývá. Až sem cítím sílu černé magie, střežící čarodějovu hrobku.“
„Dobrá, tak zítra ráno“, zavrčel Olgert, marně se opět snažící proniknout stín kapuce kryjící cizincovu tvář. Odsedlal proto koně, které pustil na čerstvou pastvu, pod hlavu si položil sedlo, zabalil se do pláště a položil ruku na svůj meč, připravený u boku k rychlému vytasení v případě nebezpečí, které by hrozilo během spánku. „Vezmu si druhou hlídku“, ještě zavrčel. „Dobrá“, odpověděl cizinec, sedící zatím u malého ohníčku, který rozdělal z několika haluzí, „vzbudím tě po půlnoci“. Ale marně se snažil Olgert usnout. Sotva zavřel oči, již začal pociťovat neklid z neznámého nebezpečí. Také koně neklidně pofrkávali a při pastvě neopouštěli kruh osvětlený ohněm. Raději proto vstal a přisedl k doutnajícímu ohníčku. „Nemůžeš usnout? To jistě pociťuješ neklid z černé magie, která prosakuje tady všude do okolí.“, podotkl cizinec. „Šajtán aby odnesl všechny čaroděje, kdyby jich nebylo, bylo by na světě líp. Každému mágovi useknout hlavu a bylo by po starostech“.
„Moc nás nemáš rád, že“, uchechtl se Olgertovu vzteku jeho společník, „asi ses s mágy nesetkal příliš v dobrém.“ „To tedy ne, většinou mi při tom šlo o život, takže pro mě platí - dobrej mág je mrtvej mág.“ „No, doufám, že u mne uděláš výjimku,“ zasmál se cizinec, ale na to mu již rozlobený Olgert raději neodpověděl.
A jak to dopadne - v příštím dopise už bude snad konec.